Cesta k odpuštění

Téma měsíce jsou ctnosti, já si myslím, že základní cností je láska. O ní se učíme celý život od narození. Z této lásky vyplývají další, pro nás důležité ctnosti. Jedna z nich je odpuštění.

O odpuštění je jistě napsáno mnoho knih a určitě jste slyšeli i nesčetná kázání od vašich kněží. Nechci vám říkat jak na to, rozebírat odpuštění z několika pohledů. Chci vám říct, že odpuštění je náročný úkon. Teda podle toho jak moc se vás ten druhý dotkl.Tato cesta není krátkodobá, ne. Je to na dlouhou dobu.

Já si tou cestou prošla, tedá stále jí procházím. Jsem hodně ráda za podporu mých přátel z řad řeholí, ale i laiků. Bez jejich poznámek, rozhovorů a  modliteb bych se nedostala tak daleko. Chci, abyste věděli, že bez modlitby a vůle, toho moc nedosáhnete.

Mě trvalo odpuštění několik let. Bylo mi šestnást, kdy mi ,,otec,, řekl dlouhou větu s tímto poselstvím: ,,Nechci Tě!" Říct v modlitbě mému Pánu, že mu odpouštím, mě stálo hodně sil. Nebylo to za měsíc, za rok, ne. Bylo to po mých jednadvacátých narozkách. Dost dlouho jsem se s tím vším prala. Obrečela jsem to, obviňovala jsem každého, kdo s tím měl něco společného. Nebyla to jednorázová akce. Dlouho jsem to musela říkat v modlitbě, to že každému z nich odpouštím. Tu větu jsem si pamatovala do předloňského léta doslova. Teď si pamatuji jen ten obsah. Každý kontakt byl ve formě dopisu. I pár řádek pro něho i jeho rodinu mě stálo hodně sil. I hodně papíru a času. :-) Jeden dopis jsem psala i na šestkrát, přitom jedna verze mi zabrala minimálně jeden den a psaní bylo přerušováno slzami. Když se stalo, že jsem dostala  odpověď, jen to vědomí, že pro ně existuji vyvolalo další emoce.

Asi byste chtěli vědět jak je to teď. Po deseti letech jsem jim poslala přání k Vánocům. Oni mi odpověděli dopisem. Dva měsíce jsem koketovala s myšlenkou sejít se s nimi. Před Vánoci jsem při té myšlence málem vrhla. Jediné štěstí bylo, že jsem se ovládla. Jinak by mě nadopovali práškami a naordinovali mi psychoterapii.( Bylo to v době praxe na psychiatrii.) Přítel Minorita mi řekl, že to jsou emoce a nesmím se nimi moc nechat ovlivňovat. Na konec jsem jim napsala dopis, zda by se se mnou chtěli setkat. Vyjela jsem za nimi. Nevím co bylo těžší, zda ten den před tím, kdy jsem to chtěla zrušit, nebo poslední minuty ve vlaku v cílové stanici a vyjití na perón. Ve vlaku jsem měla stažený žaludek, bušilo mi srdce. Jediné co bylo mojí útěchou bylo vědomí, že tam nejsem sama. Byl tam se mnou Ježíš a Lucka - moje duchovní sestřička, co mě zná jak vlastní boty. Teda nebyla tam se mnou fyzicky, byla tam duchovně. Dodali mi odvahu. Všichni, kteří věděli o mém podniku. Byla tam velká podpora modlitby.

Proto vám říkám bez vědomé vůle a velkého množství modlitby toho moc nesvedete. Nejlepší cesta odpuštění je přes nebe. Je lepší dávat do nádob vodu a předkládat to Pánu, než dělat, že to  n e x i s t u  j e. Protože Pán naši snahu a upřímnost promění.

Doufám, že cestu odpuštění projdete do konce. Mě čeká ještě setkání s ..otcem".