Největší boj

Nedávno jsem četla knížku. V ní byla napsaná myšlenka:,, Každý má svého pokušitele v sobě. Jsou to jeho neřesti a sklony." Je to trochu parafráze, ale myšlenka je stejná. Největší boj svádí člověk sám se sebou. Ať je to o svých slabostech nebo o odpuštění a nové důvěře. Jediná naše posila je víra. Víra v Boha, který ti pomůže, v Pána, který tě posiluje při svatém přijímání, víra v anděle strážné, kteří ti říkají : ,,Pozor, tudy ne! Čpí to tu sírou!" . To je to jediné co člověka drží nad vodou, když si myslí, že jej jeho sklony, hříchy vzdálili od jediné všemocné a milosrdné Lásky. Vědomí, že Pán je milosrdný nás zachraňuje stále. Zvláštní jakou mají víra a naděje sílu vytáhnout tonoucího na pevnou zem.

A toto vědomí zároveň pudí k tomu, opustit tento stav. Opouštění nás stojí hodně sil, přemáhání. Často jsem řešila v minulosti otázku pokání, kajícnosti. Pak mi došlo, že toto opouštění svých neřestí a sklonů ke zlému je to pokání. Konat pokání? To bylo pro mě trochu tajemství. Hlavou mi lítalo hlavou: Mám se snat nějak trestat? Nemám úmyslně hladovět? Nemám rozdat veškeré peníze? Ach jo, proč je to pokání tak těžké!

Uplynulo hodně času a já udělala jednu velkou chybu. Myslela jsem, že když se to dozví určití přátelé - kněží a bratři, tak se s nima mohu rozloučit. V tom období jsem si říkala, nejsem hodna říkat, že upřímně věřím v Krista. Kdybych totiž věřila, tak bych to neudělala. Napadly mě i myšlenky, že už nepatřím do Církve, nemám naději. Moje jediné štěstí bylo, že před tím jsem poznala, že je Bůh milosrdný a odpouští. Věděla jsem, že musím k svátosti smíření, ale ke komu? Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem šla. Šla jsem k tomu, který mě doprovázel do jednoho společenství. Hlavu mi neutrhl. Kamarádka, které jsem ten hřích řekla, mi pověděla:,, Není to společenství svatých, ale kajícníků!"

Od té doby vím, že pokání není jen na chtěné újmě. Je to i vymýcení zlých prvků v mé duši. Čím déle vytrvám, tím větší mám radost. Nepovede-li se, nevadí, utíkám k svátosti smíření.